Pavla se narodila v únoru 2003 jako druhá z dvojčat. Na svět se jí sice příliš nechtělo, ale když už se narodila Petruška, musela ven taky. Byla větší než Petra a o to hůře se jí dýchalo. Bez podpory přístroje začala dýchat až třetí den po narození. Infúzi s výživou měla přibližně stejně dlouho. U ní lékaři dříve objevili otevřenou dučej v srdíčku, takže byla léčena Ibuprofenem od čtvrtého dne po narození. Při propuštění z porodnice už byla dučej prakticky uzavřená.
Díky pokládání na bříško v inkubátoru už během prvního týdne po narození dokázala otočit hlavičku v poloze na bříšku ze strany na stranu. Od čtvrtého týdne jsme začali cvičit Vojtovou metodou. V šesti týdnech už udržela zvednutou hlavičku celkem dlouho, i když jen kousek nad podložkou. Přibližně v osmi týdnech se poprvé usmála. Ve čtyřech měsících zvedala hlavičku už pěkně vysoko a docela dlouho ji udržela. V poloze na bříšku se dokázala točit a pohybovat po podložce. Už si pěkně nahlas broukala, chytala hračky, přes den už byla dost vzhůru. Asi dva týdny před dovršením pátého měsíce objevila svoje prstíčky na rukách a snaživě si je odumlávala, nejčastěji paleček, který si dokázala strčit až do krku, takže se občas lehce dávila. Týden nato už dokázala sama uchopit hračku a někdy i oběma ručičkama zároveň a také hračky začala zkoušet ochutnávat. I v poloze na zádech už se dokázala točit dokola. V pěti měsících se začala smát nahlas a ráda si povídala. Prakticky přesně v den, kdy ukončila šestý měsíc, se začala přetáčet na bříško na levou stranu, později to začala zkoušet i napravo. Ale na bříšku moc dlouho nevydžela, takže jsme ji museli otáčet zpět na záda. Časem pak začala přetáčení flinkat, nedotáčela se úplně, takže nám rehabilitační sestra doporučila na bříško ji pokládat a víc cvičit, aby zesílila. Nakonec se na bříško začala přetáčet až v jedenácti měsících, do té doby se stihla naučit klečet (v devíti měsících), lézt (v devíti a půl měsících), klečet vzpřímeně a sedět mezi patami (v deseti měsících) a stoupat si (v necelých jedenácti měsících). Stejně jako Péťa, jakmile si stoupla, tak padala na záda, takže chodítko to muselo na čas vyřešit, aby si neublížila. Jakmile získala stabilitu (asi po dvou týdnech), používali jsme chodítka jen sporadicky, většinou jen večer po koupání, když už měly holky pyžamka a klouzalo by jim to. Začátkem dvanáctého měsíce začala Pája sedět v překážkovém sedu a to už se klasickému sedu začalo dost přibližovat. Stejně jako Péťa už od konce devátého měsíce spala Pája jen jednou denně a od půlky jedenáctého měsíce jsme ji ukládali večer do postýlky bez uspávání. Pája už v tu dobu dokázala spát celou noc bez buzení, jen zcela výjimečně se vzbudila jednou na mléko.
První dny byla krmená cizím mateřským mlékem injekční stříkačkou do sondy v žaludku a ještě měla doplňující výživu z infúze, ale jen krátce. Po týdnu už se sama snažila sát teď už maminčino mléko ze stříkačky a šlo jí to přeci jen lépe než Pétě. Také přisát k prsu se dokázala snadněji, ale stejně jako Péťa zatím bez výsledku. Také Pája nejdříve potřebovala pomoci kloboučkem a protože byla větší, potřebovala toho vypít více. Jenomže to se ne vždy dařilo, takže z lahvičky byla dokrmovaná častěji. Po příchodu domů z porodnice už ale ke kojení nepotřebovala klobouček prakticky vůbec, pila dobře i bez něj a často vysála i více, než když byla krmená z lahvičky. V necelých sedmi týdnech jsme začali dokrmovat umělým mlékem, nejdříve Omneem, které jí nechutnalo, i když přeci jen ho pila trochu lépe než Péťa. Alprem byl ale i pro ni přeci jen přijatelnější, i když ani toho nepila plné předepsané dávky. Navíc se téměř každý den alespoň jednou stalo, že co vypila, to vyzvracela. Když překročila hmotnost 4,5 kg, během tří dnů jsme přešli na Nutrilon. Nejen, že jí víc zachutnal, ale hlavně přestala zvracet a začala pít plné dávky, někdy i více. Ve čtyřech měsících najednou začala s lahvičkou zlobit, byly dny, kdy z ní pít nechtěla vůbec. Od maminky už ale mlíčka moc nebylo, tak to pak mívala hlad. Někdy se to chtělo s ní pořádně poprat, lahvičku jí násilím nacpat do pusinky a hlavně ji tam udržet a ona najednou začala pít a byla spokojená. Někdy takhle vypila celou lahvičku a tvářila se, že by si dala ještě. Těsně před dovršením pátého měsíce jsme přestaly kojit úplně, protože Pájulka jak viděla prs, začala děsně vyvádět a od maminky už pít nechtěla. Ještě sem tam pila odstříkané mateřské mlíčko z lahvičky, ale ani to nebyla žádná sláva. Obecně to tou dobou bylo s jídlem spíš trápení. Až po třech týdnech jsme zjistili, že celý problém spočívá v tom, že jí nechutná mateřské mléko a protože nevěděla, jestli je v lahvičce mateřské mléko nebo Nutrilon, tak raději nepila vůbec. Jakmile jsme začali dávat jen Nutrilon, vše se upravilo a začala pít krásně plné dávky. Pila čtyřikrát až pětkrát denně, v noci spala bez buzení, pěkně přibírala. Ke konci šestého měsíce už jí ale přestalo počáteční mléko stačit, začala pít mnohem častěji, někdy i po hodině a půl nebo po dvou hodinách, přestala přibírat, takže byl čas přejít na mléko pokračovací. Zkusili jsme i zeleninové příkrmy. Ty nejdříve úplně odmítla, ale po několikadenní pauze je začala celkem brát, i když extra nadšená z nich nebyla. Začala jíst nejdříve Hami - první lžička (mrkev), potom i vařenou mrkev s bramborem, zelím nebo kapustou od maminky. V osmi měsících už brala zeleninu k obědu jako normální jídlo a začali jsme zkoušet dopolední mléko nahradit přesnídávkou a večerní kaší. V deseti měsících pak přibyl odpoledne bílý jogurt, ale ten jí vůbec nechutnal. Zkoušeli jsme ho míchat s přesnídávkou, což celkem jedla, ale více jak půlku jogurtu sníst nedokázala. Asi po měsíci jsme začali dávat zase samotný jogurt a už nebyl problém sníst celý jogurt k svačině. V tu dobu už jedla opravdu hodně a celkem často, začali jsme dávat i pečivo a piškoty, přestali jsme mixovat a jedla jen jídlo rozmačkané vidličkou. Za den v tu dobu dokázala vypít už kolem 300 ml čaje, což byl úspěch, ještě v osmi měsících nepila kromě mléka nic, potom jen tak 100 ml ředěného Kubíka a jen hodně pozvolna jsme přešli na čajíčky. Na změny v jídelníčku si zvykala o něco hůř než Péťa, byla trochu vybíravější, ale jinak jedly obě stejně a docela dost velké dávky.
První zoubek (levý dolní) se Páje prořízl v devíti a půl měsících, asi dva dny před Pétiným prvním zoubkem, druhý zoubek (pravý dolní) následoval asi za týden po tom prvním.
První slabiky se Páje začaly dařit asi v devíti měsících, v jedenácti pak zřetelně vyslovovala ham při jídle, ale jinak se o nějakém mluvení mluvit nedalo.