Lenka se narodila v září 2001. Protože se narodila jako naše první miminko, co bylo nové pro ni, bylo nové i pro nás. Každý den objevovala svět a my s ní.
Udivovala nás vším, vše bylo nové, vše bylo krásné, pokud zrovna neplakala. To pak pro nás nastaly krušné chvíle při zjišťování, copak jí chybí, co ji trápí, co asi chce. Ovšem neudivovala jen nás, nezkušené rodiče, dokázala překvapit i člověka, který i s těmi nejmenšími dětmi denně pracuje. Když nás totiž šestý den po narození Lenky přišla navštívit a Leničku prohlédnout dětská doktorka, předvedla jí Lenda, jak "pase koníčky" (1). Když si ji paní doktorka otočila na bříško, aby mohla zkontrolovat páteř, vzepřela se Lenda na loktech, zvedla hlavičku a začala se rozhlížet kolem sebe. Také dokázala od narození prospat celou noc, nebudila se na krmení. To až v půl roce se začala v noci budit, ale ne kvůli hladu, jen pochovat se chtěla. V deseti měsících už zase spala celou noc bez buzení.
Další pokroky už nebyly tak překvapivé, pokud se nedá za překvapivé považovat to, že své dovednosti předváděla vždy v době, kdy jsme je podle moudrých knížek mohli a měli očekávat. Poprvé se usmála asi v šesti týdnech, nahlas se začala smát měsíc po té (2). Postupně se naučila uchopovat hračky (nejdříve podané, později položené) a při jejich zkoumání si je přendavat z ručky do ručky. Na bříško se sama začala obracet (3), když jí byly čtyři měsíce, a vzepřít se na rukou uměla o několik dnů později (4). Palec u nohy si dokázala ochutnat v pěti měsících, v necelých sedmi měsících si poprvé klekla na kolínka. V tu dobu už se dokázala pohybovat po podložce, ale pouze jako rak, tedy pozpátku, nebo "válením sudů". Během sedmého měsíce také začala zkoušet pít sama z lahvičky (5). Když jí bylo téměř osm měsíců, poprvé se sama posadila (6) a současně začala lézt i dopředu (7). Týden na to si sama stoupla v postýlce. Nejdříve byla velmi nejistá, nožičky nechtěly poslouchat, ale v necelých devíti měsících si bez problémů stoupla opřením se o cokoliv, třeba i o stěnu, a stála velmi jistě (8). Někdy se už pustila oběma rukama, ale stát sama bez držení vydržela jen asi vteřinku. Někdy v této době už dokázala na "udělej pápá" zamávat ručičkou a uměla i zatleskat (9), aniž by k tomu potřebovala říkanku Paci, paci, pacičky, i když ta byla zcela jistě spouštěcím mechanismem. Když jí bylo deset měsíců, stála už bez držení zcela bezpečně, zejména pokud ji zaujala nějaká hračka a ona si ji potřebovala vzít do obou rokou. Také se objevily pokusy o první samostatné krůčky, ale většinou byly tak dva a pak se opět rychle chytala mámy. V tu dobu už měla dost zaběhaný pravidelný režim dne, kdy ráno vstávala nejčastěji mezi šestou a sedmou hodinou, pak dopoledne ještě na asi dvě hodiny usínala, stejně tak odpoledne. Spát chodila mezi osmou a devátou večer. Jedla pravidelně pětkrát denně. Jednotlivé činnosti naštěstí nebyly vázané na přesnou hodinu, takže v případě potřeby bylo možné činnost třeba o hodinu posunout. A v půlce srpna, když jí do završení prvního roku života chyběly asi tři týdny, jsme se dočkali i prvních samostatných krůčků. Nejdříve jich bylo tak pět, pak sedm...no a po týdnu už suverénně přešla celý pokoj a začala se pohybovat čím dál jistěji a rychleji.
Když jednou čekala, až se jí připraví jídlo, předvedla nám, jak je šikovná a že ví, k čemu některé věci slouží (10).
Broukat začala velmi brzy, ale první slabiky se objevily až po devíti měsících. Nejdříve uměla jéje, pak začala zdvojovat slabiky ta-ta, dě-dě, da-da, později i pa-pa, ba-ba a ma-ma. Ještě si neuvědomovala, co říká. První slovo, u něhož si uvědomovala i význam, bylo slovo ham jako pokyn k otevření pusy při krmení. Pokud jí ho maminka neřekla před tím, než Leňa otevřela pusu, doplnila si ho Leňa sama. To jí bylo více než deset měsíců. A chvíli na to začala napodobovat pejsky nejen lezením, ale také štěkáním. Pokud někde zaštěkal pes, ozvala se Lenička svým haf, které ale znělo nšjdříve jako haj, haj a později jen jako ha, ha.
První zoubek (vlevo dole) se objevil začátkem května a druhý (vpravo dole) o týden později. Dalšího zoubku jsme se do narozenin nedočkali.
Do desátého týdne byla Lenka plně kojená, potom už musela maminka začít dokrmovat. Alespoň částečně kojená byla Lenda do sedmi měsíců. Během pátého měsíce nahradila dopolední dávku mléka šťáva z mrkve a jablka. Od šestého měsíce byla šťáva nahrazena ovocnou přesnídávkou (rozmixovaný banán, mrkev a někdy i jablko) a v poledne byla buď zeleninová polévka nebo mixované brambory se zeleninou (mrkev, špenát, květák, pórek). Koncem sedmého měsíce už byly k svačině i kupované přesnídávky (broskev, banán-mango, banán-ananas) a k obědu sem tam těstoviny. Někdy jsme zkoušeli jídlo nemixovat, ale jen rozmačkat a nechat malé kousky, ale ještě v devíti měsících takto připravenou stravu odmítala, i když už měla zuby. Také jídlo do ruky nechtěla, vzala si jen piškot a to jen do chvíle, než začal měknout. Koncem desátého měsíce začala občas přijímat i nemixovanou nebo ne až tak jemně rozmixovanou stravu. Sice se jí to stále ještě moc nelíbilo, ale už toho víc snědla než vyplivla. Už jí nedělalo problémy sežmoulat a sníst špičku rohlíku nebo celý piškot. Jedla pravidelně pětkrát denně, k snídani ještě mléko z lahvičky, občas se špičkou rohlíku, k dopolední svačině 1-2 jogurty, nejdříve bílé, později i ovocné, k obědu zeleninové jídlo, někdy s kuřecím masem, jindy zase brambory nahradila rýže nebo těstoviny. K odpolední svačině ovocná přesnídávka a k večeři kaše. No a když už jí byl téměř rok, začala konečně mít chuť sem tam si něco ukousnout, takže dokázala tímto způsobem sníst třeba čtvrtku broskve. Ještě než jí byl rok, začali jsme vynechávat dopolední svačinu, protože pak lépe jedla oběd, a k odpolední svačině jsme střídali přesnídávku a jogurty. K večeři byla stále kaše a navíc ještě mlíko. Už jí nedělalo problémy ukusovat třeba chleba se sýrem, jedla loupáky, rohlíky, kousek koláče, takže už to jen chtělo zkoušet, co jí chutná a co ne.
Pár dnů po prvních narozeninách jsme vzali Leňu poprvé na pískoviště. Písek ji moc nezajímal, zato ji zaujala klouzačka. Než se maminka vzpamatovala, byla už Lenka na provazovém žebříku a hurá nahoru (1). O týden později objevila i schůdky na druhé straně, takže si mohla vybírat, kudy poleze. Velmi rychle se naučila se i správně sklouznout, ale jen s maminčinou pomocí. Výšky jí lákaly čím dál víc. Pohovka odolávala nejkratší dobu, tu zdolala chvíli po té, co začala chodit. V necelých čtrnácti měsících pak pokořila židli a tak začaly starosti, protože si tu židli dokázala přesunout, kam se jí líbilo. Nejvíce se jí líbilo na psacím stole maminky, kde bylo tolik zakázaných věcí, že nešlo odolat. Mezi nejzajímavější patřily tužky, CDčka a hlavně počítač, zejména pokud byl zapnutý. V tu dobu už si rodiče nemohli být jisti ani tehdy, když byla Lenka v ohrádce, protože i z ní se dokázala dostat ven. Milovala schody, dokázala po nich chodit a lézt nahotu a dolů třeba hodinu. To ale znamenalo, že s ní celou tu dobu musel chodit ještě někdo další, protože byla opatrná a chtěla vodit za ruku. Také jsme začali trénovat pohyb venku bez kočárku, hlavně chození za ruku a směrem tak, kam je potřeba jít. V patnácti měsících to nebyla v tomto ohledu žádná sláva. Po třech měsících tréninku už to bylo lepší. Leňulka totiž začala v únoru chodit do jeslí a když ji vyzvedával děda, chodili domů pěšky. V jesličkách se jí líbilo, byly tam děti a byla to příjemná změna. Pro tátu, babičku a dědu to zase byla úleva, protože maminka v tu dobu ležela v porodnici a očekávalo se narození dvojčátek. Jenomže jakmile se dvojčátka narodila a přišla domů, musela Lenka s chozením do jeslí přestat, protože byla často nemocná a tím ohrožovala miminka. Byla to škoda, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Tak jsme alespoň začali chodit co nejvíce mezi děti na pískoviště. Tam to Lenku bavilo, už si uměla hrát i s pískem, ale přeci jen raději se s někým honila. Pohyb měla ráda a byla velmi obtratná. Už tolik nelezla po výškách, ale když se někam dostat chtěla, dokázala to. V necelých devatenácti měsících udělala sama první kotrmelec. Ale jen jeden, pak dlouho dlouho nic. Uměla i dobře padat, takže se jen málokdy uhodila nějak víc, i když pád vypadal ošklivě. V jednadvaceti měsících začala konečně jezdit na odrážedle, protože teprve tehdy dosáhla lépe na zem. Jenže se nestihla naučit pořádně řídit a dostala své první kolo s postranními kolečky, do kterého se zbláznila na první pohled. Hned věděla, jak si na kolo sednout a dokázala i vyvinout nějaký pohyb pomocí šlapek, i když nejdřív jen kolíbavý zepředu dozadu, jak se na šlapkách pohupovala. Jenom ovládání řidítek byl problém, takže na ježdění venku to ještě zdaleka nebylo. V tuto dobu si také sama vynutila spaní na velké posteli, takže postýlka byla rázem zbytečná a spala v ní jen někdy u babičky a dědečka.
V necelých čtrnácti měsících se trošku rozpovídala. Zřetelná slova to ještě nebyla, ale už zcela jistě si dokázala říct, že chce "ham" a několikrát se objevilo "máma", i když jen tak mezi řečí. Když jí bylo patnáct měsíců, začala se hlasově projevovat ještě více, i když na lidi a předměty stále jen ukazovala a nepojmenovávala je. Zato velmi dobře rozuměla všemu, co se jí řeklo a co se po ní chtělo. Takže se s ní za jistých okolností dalo i domluvit. Když začala chodit do jesliček, rozpovídala se, ale zatím dost nesrozumitelně. Většinou šlo o dlouhé proslovy beze slov a smyslu. Jen slova táta, máma, bába, děda začala být konkrétnější. V osmnácti měsících přibyla tři zásadní slůvka, ci (chci), ne ne, eš (ještě). Brzy nato už vyslovovala celé eště, a jakmile byla doma i dvojčátka, rozšířila slovník o slova Pepe (Péťa) a Páji (Pája). To si ale brzy zkrátila jen na Pája a znamenalo to miminko. Další slůvko, které občas vypustila, bylo děti. V jednadvaceti měsících se tak začala blížit k počtu dvaceti slov. Někdy je dokonce dokázala spojit do dvouslovné věty.
Asi týden po prvních narozeninách se konečně prořezal první horní zoubek, v celkovém pořadí tedy třetí. A několik málo dnů poté i druhý horní, celkově čtvrtý. V patnácti měsících, tedy někdy po půlce prosince se ukázal další horní zoubek, ale ne dvojka, některý kousek dál. Taky jí dával pěkně zabrat, byla hodně rozmrzelá a navíc to vypadalo, že nebude jediný, který během prosince vyleze. Pak rodiče přestali zoubky chvíli sledovat, ale když začátkem března počítali, napočítali jich už osm. Pak už jsme zoubky přestali počítat. Prořezávaly se postupně i stoličky. Lenka si ale moc nenechala do pusy koukat, tak se to špatně sledovalo. V jednadvaceti měsících jí stále chyběly minimálně čtyři zuby.
Jakmile jí dorostly horní zoubky, kousala by pořád něco. Nejraději to, co měli na talíři rodiče. Moc jí také chutnalo hroznové víno, ani nebylo potřeba vyndavat pecičky nebo jí ho loupat. Pecky spolkla, slupku taky nebo ji vyplivla. Zato s obědy bylo trápení, odmítala všechno, jen občas trochu polévky nebo naopak pár lžiček druhého jídla vzala. Někdy si dala trochu říct, když mohla jíst sama, bez krmení, ale to nebylo možné vždy. Se lžičkou byla čím dál obratnější, i když se samozřejmě najedla víc, když jedla rukama. V patnácti měsících už jedla stravu velmi podobnou té naší, už jsme tak moc nedodržovali neslanost, jen jsme stále dohlíželi na to, aby nejedla citrusové plody a kiwi, čokoládu a příliš často ryby. V jesličkách si pak začala zvykat na běžná jídla, bez problémů jedla většinou polévky a velmi často snědla i druhé jídlo. Zato přestala jíst jogurty. V pití už si příliš nevybírala, ale moc toho nevypila. Jen jí zachutnalo obyčejné mléko. Zatím ho nedostávala nijak pravidelně, ale příležitostně se napila a to nejraději přímo z velkého hrnku, ze kterého pila maminka. V dubnu se musela kvůli nemoci podrobit velmi přísné dietě. Směla jen banány, jablka (strouhaná), rozvařenou rýži a později i vařenou mrkev, brambory a bílé maso. Zvládala to skvěle, jen jí hrozně chyběly mléčné výrobky a mléko. Takže po odeznění nemoci zase začala jíst s chutí jogurty a docela nás překvapilo, že se nepřejedla banánů. Naopak je vyžadovala ještě víc, denně jich snědla i více než pět. Ale velmi brzy jí banány přestaly chutnat úplně, takže pak dlouho neměla žádný. Postupně se to ale srovnalo a i když je nejdla příliš s chutí, sem tam nějaký si dala. V jednadvaceti měsících měla stále v oblibě hroznové víno a jablka, ale jiné ovoce odmítala. Ze zeleniny jí chutnal hrášek, mrkev už tolik nejedla. Stále ještě se nám dařilo držet ji dál od čokolády a jiných sladkostí, citrusů, medu. Dokázala už jíst dobře sama a to i vidličkou, ale raději se nechávala krmit.
Také se začaly hlásit první nemoci. Tedy spíše nachlazení a chřipky, protože úplně první nemocí byl zánět spojivek ve třech týdnech a pak do roka ještě asi dvakrát rýma, jednou na Silvestra, podruhé v březnu. Před Vánoci si prošla celá rodina včetně Lenky jednu vlnu chřipky, tu Lenka přečkala jen s rýmou a kašlem, ale bez teplot. Trvalo sice asi dva týdny, než byla úplně v pořádku, ale zvládla to dobře. Koncem února ale přišla chřipka, která postupně skolila celou rodinu. Nejhorší na tom byly horečky, které se tentokrát nevyhnuly ani Leničce. Kromě nich to pak zase byla klasická rýma a kašel. Lenka se ale držela dobře, byla v celkem dobré náladě. S touto chřipkou se potýkala více jak tři týdny a jen co se z toho dostala, chytla se jí další nemoc. Jeden den zvracela, tak musela držet dietu, po třech dnech se zdálo být vše v pořádku, jenomže najednou jí začal průjem a tak musela v dietě pokračovat ještě další týden. No a během tohoto týdne se opět objevila rýma a k ní se opět přidal kašel. A to se táhlo téměř do konce dubna. V červnu měla být očkovaná a den před očkováním se jí opět spustila rýma, naštěstí ale ne tak silná jako posledně. Očkování se odložilo o měsíc. Bylo to první očkování, na které pak měla Lenka reakci, dostala horečku, ale ta do druhého dne zmizela.
Ve dvou letech Lenka uměla jezdit sama na kole po rovném a ne příliš drsném povrchu, jezdit na odrážedle téměř kdekoliv, skákat, běhat, lézt po prolézačkách a sklouznout se na klouzačce, jíst sama lžící nebo vidličkou, pít ze skleničky nebo hrnečku, vyčistit si zuby, svléknout se (kromě věcí přes hlavu), obléknout si kalhotky, kalhoty, ponožky, čepici, obout se (kromě zavázání nebo zapnutí), dokázala rozlišit, co komu patří, napodobovala péči o miminka, uměla si chvíli hrát samostatně, kreslila čáry a kola (ale špatně držela tužku), uměla podat nebo přinést, co se po ní chtělo, zvládla po sobě uklidit nádobí nebo utřít, co vylila, uměla si pustit vodu u umyvadla, takže si samostatně myla ruce a obličej a uměla se i utřít. Ráda se dívala na kreslené pohádky a poslouchala pohádky z CD. Často si prohlížela knížky a nechávala si z nich číst. Uměla rozpoznat mnoho zvířat domácích i cizokrajných, u většiny uměla napodobit zvuky, které zvířata vydávají. Chodila na nočník, někdy si řekla sama, jindy jsme ji museli trochu přemlouvat, každopádně byla ale přes den bez plínek, měla je jen na spaní po obědě a v noci. Za úspěšné použití nočníku se nechala uplácet želatinovými bombónky. Neuměla usínat sama, vyžadovala, aby s ní někdo ležel, dokud neusne a to jak večer tak odpoledne. Odpoledne spala jednu až tři hodiny, většinou ale hodinu a půl až dvě. Usínala dost pozdě, takže i pozdě vstávala, většinou mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Večer pak usínala mezi devátou a desátou, někdy přetáhla až k jedenácté. Spala bez přerušení celou noc, ale usínala s dudlíkem. Ten měla i v autě a zatím se ho odmítala vzdát. Přestala jíst brambory, chutnaly jí těstoviny a knedlíky. Úplně odmítala maso, nechtěla ani ryby ani uzeniny. Také sýry jí příliš nechutnaly, jogurty jedla jen občas odmítala broskvovou příchuť. Začala pít obyčejné kravské mléko a to pokud možno neochucené, maximálně s vanilkovou příchutí. Z ovoce jedla převážně jablka, občas banán, švestky, jahody. Zeleninu jedla pouze vařenou a to mrkev, hrášek a květák. Téměř přestala jíst polévky. Bylo dost obtížné připravit jí jídlo podle chuti, nesnadno přijímala nové chutě a ty známé se jí už začaly přejídat. Docela se rozpovídala. Její slovní zásoba byla sice celkem chudá, ale i z těch několika slov dokázala tvořit dvouslovné a tříslovné věty. Asi první věta byla "Já chci pa." Začala i komunikovat po telefonu, i když zatím jen jednoslovně odpovídala na vhodně volené otázky. Nová slova se učila obtížně, nechtěla po nikom opakovat, dlouho trvalo, než se odhodlala začít nové slovo používat.
Během čtvrt roku se Lenka dost hezky rozpovídala. Téměř každý den přibylo nějaké nové slovo, naučila se používat a hlavně sama vytvářet zdrobněliny (babička, dědačka, mamička, tatíčka...později pak maminka, Pájuška nebo Pájička, Peťuška) a začala skloňovat a časovat. Mluvila většinou v tříslovných a někdy i víceslovných větách, tvořila jednoduchá souvětí. Zkoušela si sama pobrukovat melodie s vlastními slovy a začala sama od sebe doplňovat slova v některých básničkách (Bumtarata bum bum bum, rozboříme celý dům. Bumtarata bum bum bum, postavíme nový dům. nebo To je máma, to je táta, to je dědek, to je bába, to je vnouček, malý klouček.) a písničkách (Holka modrooká a Skákal pes přes oves).
Zlepšilo se i její chození na nočník, zejména ke konci prvního čtvrtroku. Malé nehody byly velmi vzácné, velké prakticky vyloučené, sama si dokázala říct a navíc se i plně obsloužit, tedy připravit si nočník, svléknout se, utřít, obléknout, vynést nočník a uklidit ho. Za odměnu stále dostávala odměny ve formě bombónků. Plínu měla už jen na noc, přes den ji nepotřebovala, i když se někdy stalo, že během dne usnula. Jenže to bylo dost výjimečně, odmítala během dne spát, tak jsme ji nenutili. Ráno vstávala většinou po osmé, večer usínala také kolem osmé, jen někdy se v noci budila a nechtěla se nechat přesvědčit, že má ještě pokračovat ve spánku. Pokud se v noci vzbudila, vyžadovala dojít si na nočník.
Celkem často dostávala záchvaty šíleného řevu, když nebylo něco podle jejích představ, když jsme jí něco zakázali nebo dokonce vzali. V tu chvíli také okamžitě začala prohlašovat, že chce "hají" a že ji "bolí oko". Jako nejúčinější na zvládání podobných situací se ukázalo přestat si jí všímat, což bylo ale možné je doma. Venku hrozilo, že vběhne pod auto nebo si něco udělá, protože zavírala oči a nekoukala, kam běží. Nejedna vycházka tak končila pevným uchopením za ruku, odtáhnutím křičící a vzpouzející se Lenky domů, kde teprve mohlo dojít na nevšímavost.
Za první čtvrtrok se zdokonalila v pohybu natolik, že vylezla a slezla téměř cokoliv, neměla potíže s rovnováhou, uměla dobře běhat a čím dál lépe skákala. Když někde hrála hudba, začala tancovat. Sama se naučila kotrmelec. Uměla skládat už i složitější obrázky z pěnových puzzle, bezpečně uměla počítat do tří včetně rozlišování počtu. Téměř dokonale napodobovala péči o miminka a ráda si hrála s panenkami. Dobře dokázala zabavit dvojčátka, dokázala je i zklidnit, když holky plakaly a často je i rozesmála.